Den sedmý - čtvrtek 19.9.2002
7:30 Vstáváme. Budili nás prý už v sedm, ale to jsme nějak nezaregistrovali. Plánovaný odjezd v 8:00 hodin se bohužel nekonal. Odjíždíme až v 8:45 směr Curtea de Arges.
10:00 Curtea de Arges. První dojem pro ospalé cestovatele - nikde nikdo. A pozor, někdo přece jen přichází. Temperamentní a zcela originálně ustrojená, postarší paní. Má super sluneční brýle. Na výklad, kterým nám tato dáma poskytla, málo kdo zapomene. Nejdříve jsme mysleli, že bude mluvit anglicky, ale během několika minut nás paní vyvedla z omylu. Její směs angličtiny, francouzštiny, italštiny a rumunštiny byla nepřekonatelná. O pardon, málem bych zapomněl na její skoro dokonalou ruštinu. Její výklad byl vskutku rozmanitý a na vědomosti opravdu bohatý. Milovník jazyků by v ní nalezl velmi milou společnost. Vždy, když už se zdále, že se blíží závěr jejího nedocenitelného výstupu, začaly se z ní hrnout další a další věty nesrozumitelné pro studenta, který se věnuje pouze a jenom angličtině, němčině nebo francouzštině. Protože bohužel nebo možná bohudík, se více jazyků na naší škole neučí. Mile jsme poděkovali a utíkali, co nohy stačily, abychom vůbec ještě něco dneska stihli.
Něco okolo 12:00 hodiny odpolední přijíždíme na Poienari - údajně zaručeně pravý hrad Vlada Tepese. Tedy aspoň se to píše ve všech moudrých knihách, kterými byla naše expedice vybavena. Vedení vyhlašuje soutěž o 10 plechovek piva (technická poznámka autora: je to zaručeně české pivo - Gambrinus), které vyhraje nejrychlejší běžec po zdolání 1531 schodů vedoucích k hradu. Na start se staví hned několik závodníků. Vidina vítězství je opravdu silnou motivací. Zároveň probíhá soutěž i v kategorii dívek, kde je cenou, jak jinak, láhev rumunského vína. Ostatní, zdravého rozumu, se vydávají takovým normálním a lidským tempem po nekonečném schodišti vzhůru.
Vítězem mužské části soutěže je Michal, tedy pan profesor Čihák, což těší zejména Péťu, tedy pana profesora Kačírka, který by, nevím proč, nerad sponzoroval pivem své milované a nenahraditelné studenty. Ale Míša mu udělal čáru přes rozpočet, protože se s námi rozdělil. Díky! V kategorii dívek obsadila první pozici Lucka a byla evidentně opravdu moc šťastná. Proč asi??? Ještě před předáním cen vítězům, začíná našimi polonahými borci (ne borkyněmi) zmítat lehký kašel, který dost připomíná první příznaky tuberkolózy, ale to snad přejde. Nehledě na to, že máme opravdu schopného zdravotníka.
Všichni zběžně prohlížíme trosky Drákulovy tvrze. To jest všichni se fotíme, upravujeme vlasy, viď Lucko, a běháme po hradbách hradu. Pak je tady náznak společného fota. Nakonec musíme všichni povinně ztuhnout ve fotogenicky určitě zajímavých pozicích, než se vystřídá všech těch asi dvacet a možná ještě víc foťáků. Po dokonalém probádaní, vyrážíme zpátky k naší drahocenné Karose. Pro ty, co nerozumí, to je ten krásný autobus, který nás odvezl všude, kam jsme jenom chtěli. Když seběhneme těch několik set schodů, bereme útokem nanukové zásoby místního stánku. Po malém odpočinku, během kterého několik jedinců - zejména holek - urputně, ale bezvýsledně, hledá záchod, vyrážíme k další neméně zajímavé stavbě, přehradě.
14:00 Cesta k přehradě Vidraru byla velmi zajímavá a řekl bych, že i pro náš autobus. Úzkou silničkou jsme vystoupali asi do nadmořské výšky úrovně hradu. Během cesty se nám naskytla opravdu pěkná panoramata, ale to jsem ještě netušili, co nás čeká asi za hodinku. Dojeli jsem k přehradě - sráz dolů 165 m. Opět velel rozkaz: sbalte foťáky, nějaké drobné a všichni ven z autobusu. Šli jsme si tu nádheru vyfotit. A zpátky do autobusu a čekají nás asi 2 hodinky než dojedeme k dalšímu plánovanému cíli - výstup v pohoří Fagaraš.
Vidraru, je přehrada a hydroelektrárna Gh. Gheorghiu-Dej na řece Arges. Vypouklá hráz je 165 m vysoká a 307 m dlouhá, jezero pak dosahuje 14 km délky, má velmi členité pobřeží. Silnice vedoucí po jeho obvodu je okolo 60ti km dlouhá, vede většinou dosti vysoko nad hladinou jezera a břehy jsou velice strmé. Plocha přehradní nádrže je 900 ha a hloubka místy činí až 160 m.
Okolo 16:00 hodin jsme dorazili k cíli. Během cesty se nám naskytly nádherné pohledy na překrásné hory. Po 2 hodinách plných serpentin jsem dorazili k jezeru ve výšce 2044 m. n. m. Odsud máme vyrazit k horskému jezeru. To je „jen“ 2250 m. n. m. Bohužel, ale ne všichni mají v úmyslu stoupat nahoru. Sedm lidí výstup vzdává a zůstává v základním táboře u autobusu (oni neví, o co přišli - pozn. autora). Bohužel, údaje o malé skupince jedinců, kteří zůstali v hlavním táboře, nebyly nikdy zveřejněny, a proto se zde o nich již nedočtete.
Balení na malinkatý výstup s převýšením 206m trvalo asi 10 min. Svléknout, obléknout, sbalit spacák, stan a něco teplého a hurá do hor. Teda my jsme tam už byli, ale jistě uznáte, že stát na parkovišti a jenom se koukat na ty krásné hory, není jako stát na vrcholku. Zespoda to vypadá docela hrozivě. „Dozor“ nás straší už od pátku, že budeme muset použít pohon na všechny čtyři. My jsme jim nejdříve nevěřili, ale když to vidíme?!
Výstup nám trval 1 - 1,5 hod. Nevím to přesně, jelikož jsem hodinky nevedl. Možná by to šlo i rychleji, ale koulovat se v létě, se jen tak někomu nepodaří. Po příchodu k jezeru jsme postavili stany, něco se zblajzlo a pak nás čekal ještě jeden malinkatý výstup na vrchol, který je 2400 m. n. m. Byla to taková malinká třešnička na dort. Odtamtud byl nádherný výhled na celé Fagarašské pohoří, klikatící se silnici a v dáli i údolí s několika vesnicemi. Myslím, že kdyby svítilo sluníčko a na vrcholcích nebyla mlha, tak by to bylo ještě hezčí, ale co naděláte.
Po zdařilém sestupu (po sněhu to šlo opravdu good) se skoro všichni vrhli na vaření. Trvalo to snad 1,5 hodiny a všichni narukovali do stanů. Bylo to divné, protože bylo jen 20:15 a my jsme se už chystali na kutě. V našem stanu jsme se shodli na tom, že je moc brzo na spaní, a tak jsme ještě poslouchali pohádku, kterou vymyslel „vypravěč“ Honzík. Byla „krásná“ a tak všichni postupně usnuli. Jistě se většině zdálo o pohádkových horách Balkánu.
Slovo pedagoga:
Jednoznačně musím dementovat zprávu, že se v běhu do hradního vrchu hrálo o hlavní cenu v podobě alkoholických nápojů. Ale jinak jsem věděl, že Michal Čihák vyhraje. Sankce, které by následovaly, byly pro něj prostě ještě větší motivací.
první strana | předchozí strana | další stranazpět