Pro někoho mohl být pátek 22. března docela obyčejný den, který stráví ve škole. Ale pro nás - členy indiánského kmene pana profesora Liebicha - to byl den úplně jiný než všechny, které jsme do té doby na gymnáziu zažili. Náš náčelník se totiž probojoval do finále soutěže Zlatý Amos 2001 a my, malí indiáni, jsme ho následovali do Prahy, kde se ono finále konalo.
Nevím, jak na tom byli časově ostatní, ale pokud mohu mluvit za sebe, vstávala jsem o půl páté ráno a v pět hodin jsem už seděla spolu s velkou částí třídy, několika kusy rekvizit, panem profesorem Tupcem a řidičem v autobuse a mířili jsme na Vamberk, Kostelec, Častolovice a Týniště (tady jsme vyzvedli poslední členy výpravy) a razili si to dál směrem na Prahu.
Přibližně v osm hodin jsme již čekali v Praze na výstavišti v Letňanech a připravovali se na naše indiánské vystoupení. Po pravdě řečeno, organizátoři neměli asi svůj den, a tak jsme si chvíli počkali, než nás vpustili do něčeho, co se podobalo letištnímu hangáru. Zprvu jsem měla strach, že se do této „budovy“, kterou tvořilaocelová konstrukce potažená nějakým druhem fólie, již kromě stánků jednotlivých škol, které se zde snažily nalákat studenty, nic nevejde, ale nemožné se stalo skutkem. V zadním traktu jsme nalezli malinkaté pódium, podobné spíše velkému schodu než čemukoli jinému. Před ním stálo jen několik laviček a sedátek všeho druhu.
Po počáteční vlně zděšení jsme se odsunuli na stranu a konstatovali, že na jeviště se nevejdeme. Dali jsme tedy přednost prostoru napravo od pódia a na postranním koberci jsme rozbili svůj tábor. Zde jsme se před zraky diváků převlékali a líčili válečnými barvami. Polovinu generálky jsme zvládli na jedničku, na druhou pořadatelům nevyšel čas. Vydali jsme se tedy do davu, který tvořili hlavně fanoušci ostatních kantorů, a pobíhali po výstavišti. Samozřejmě jsme také pozorovali své „soupeře“ a seznamovali se s jejich studenty.
Konečně nadešel náš čas, kdy jsme měli ukázat, co nám daly zkoušky, které jsme ve škole absolvovali. Musím uznat, že se nám to povedlo. Jistě, vystoupení mělo své mouchy, ale každý z nás tam spolu s otisky stop nechal i kousek sebe. Když jsme skončili, byli jsme všichni moc šťastní, povzbudili jsme se naším pokřikem a s napětím čekali, jak z této soutěže vyvázneme.
Boj o Amose sympaťáka jsme vzdali hned na začátku. Hlasování probíhalo na internetu a to se nám zrovna moc nehodilo (na vítěze jsme ztráceli něco kolem šesti tisíc hlasů). Nám ale patřila cena dětské poroty, té jsme se prostě líbili a byli jsme na to právem pyšní. A hlavní cena byla udělena učiteli Ivanu Bartošovi z gymnázia v Českých Budějovicích.
Po skončení „obřadu“ jsme nastoupili do autobusu a jeli se podívat do centra Prahy. Po několikahodinovémrozchodu jsme se opět sešli, rozloučili se s náčelníkem, kterého čekal ještě závěrečný ples, a chystali se na cestu domů. Bohužel neproběhla tak, jak jsme si ji všichni představovali. Ještě v Praze se nám totiž rozbil autobus. Pan profesor Tupec o nás měl na čtyřproudové silnici strach, a tak nás odvedl do tepla a bezpečí restaurace, kde jsme úspěšně promrhali čas, ale bohužel i poslední peníze. Po třech hodinách dorazila naše spása - náhradní autobus. Sice nebyl tak pohodlný, ale alespoň jsme vynalezli řadu zlepšováků pro zvýšení pohodlí spánku. Domů jsme dorazili v jedenáct večer a studenty, kteří nebydlí v Rychnově, rozvezl pan profesor do jejich domovů, do náručí maminek a do teplých postelí - místní se tam museli chtě nechtě dopravit sami.
Závěrem zbývá snad jen už říci, že i přes všechna úskalí jsme byli rádi, že jsme členy jednoho indiánského kmene, který se vydal dobýt Prahu.
Naše díky patří:
- náčelníku Pavlu Liebichovi za pevné nervy
- panu profesoru Tupci za jasnou mysl a bystrá rozhodnutí v krizových situacích
- paní Brandejsové za ušití kostýmu
- a všem, kteří na nás mysleli nebo jinak podpořili naši akci
Nakonec bychom chtěli vzkázat revizorovi metra, který přistihl naši spolužačku při jízdě načerno, že jsme mu již odpustili.
Zdenka Homolková, 2.A4
zpět